Jitka Hosprová – první česká virtuoska na violu: Béla Bartók (1881-1945): Koncert pro violu a orchestr Sz 120

 

Jak hodnotíte záměr festivalu, že již 3 roky část programu zaměřuje na koncerty z hudební pokladnice klasické hudby velikánů zemí V4?
V čem je podle Vás největší přínos, že je jej interpretují umělci a orchestry výhradně ze zemí Polska, Slovenska, Maďarska a Česka? 
Jak hodnotíte nelehký dramaturgický úkol, vytvořit dramaturgii tak, aby byla nosná a obsahovala programovou a interpretační účast všech zvolených zemí?   

 

Země V4 pojí bohaté společné historické a kulturní zkušenosti. Je to bezesporu nosná idea, která má své logické opodstatnění a dává hudebnímu festivalu jasné specifikum. V dnešní době, kdy se vkus českého publika stále podřizuje oblíbenosti několika skladatelských jmen a neustále se opakujících jmen interpretů, je podle mého názoru počin festivalu České Doteky Hudby nesmírně přínosný. Samozřejmě u zemí V4 se bavíme o hudbě nejčastěji z období 19., 20., 21. století, což je výzva pro každého dramaturga. Pro mne jako pro interpreta, který má stěžejní repertoár vybudovaný na tomto období je každý takovýto festival velkým spojencem a máme si vzájemně co nabídnout. Naše země přinesly hudebnímu světu mnohé velikány a já jsem přesvědčená, že je potřeba tyto hodnoty prezentovat ve správném kontextu, což je za mne mimořádná nabídka publiku Českých Doteků Hudby v záplavě různých komerčních festivalů. Určitě díky účasti všech zemí v rámci jednoho koncertu vznikají a věřím, že budou vznikat, neopakovatelné dramaturgie. Originalita patří k dobrému vkusu festivalu a zde cítí, že se dá oslovit a obnovit intelektuální zájem o hudbu našich zemí, se kterými máme tolik společného. Je také mimořádně přínosné poznat interprety a dirigenty našich sousedů, kteří logicky více rozumějí dílům svých skladatelů. Z vlastní zkušenosti vím, jak interpretuji dílo, které mám možnost osobně konzultovat se skladatelem, nebo prvním interpretem díla - je to nejautentičtější možnost jak hudbu prezentovat. 

 

Koncert Bély Bartóka patří k metám každého poctivého violisty. Byl komponován na žádost Williama Primrose v USA roce 1945, kdy byl Bartók již v ultimátním stádiu leukemie, koncert sám bohužel nedokončil. Inspirací byla samozřejmě osobnost W. Primrose, dokonce v 1. a 3. větě nacházíme skotské nápěvky. Virtuozita je zde ve službách velkého kompozičního talentu a hudebního charakteru vlastního maďarskému temperamentu. Finální věta koncertu je vlastně čardáš, což dává dílu lesk a velký efekt u publika. Na rozdíl například od Rhapsodie B. Martinů z roku 52, ta končí melodií připomínající smutek po domově. Bartók se loučil ve violovém koncertu čardášem! Shodou okolností obě violová díla byla také komponována a premiérována v Americe. Bartók nepodlehl sentimentu, který skladatele na konci života přivádí ke kompozicím pro violu (J. Feld, D. Šostakovič). Vypsal své sbohem v nádherné a nadpozemsky krásné a velmi krátké druhé větě. Věděl, že jeho život končí a koncert pro violu byla jeho poslední velká skladba. Dává prostor pro virtuozitu, hloubku a vyžaduje velký interpretační nadhled, který byl dán osobností virtuóza W. Primrose.

 

Zesnulý profesor Václav Riedlbauch připravil tuto dramaturgii ke svému uvedení na festivalu. V čem uvedení díla v kontextu ostatních děl považujete za originální a nosné?

 

Vždycky mě baví kontrast na podiu violy a houslí. Je nesmírně důležité pochopit tyto dva „rozdílné“ hudební světy. Vaclav Riedlbauch už nám to bohužel nepotvrdí, ale cítím, že to byl jeho záměr. Viola a její repertoár je specifický a je potřeba se naučit tento rozměr chápat a vnímat, jak jinak než v kontrastu s houslemi. Koncert připravený Václavem Riedlbauchem je podle mě dramaturgický skvost a upřímně se na něj velmi těším. Bude mi ctí…

 

zpátky nahoru